Paní ministryně Marksová se rozhodla řešit problém samoživitelů a samoživitelek. Navrhuje, aby rodiči, kterému expartner dluží na alimentech, byla za určitých podmínek přiznána nová sociální dávka – zálohované výživné. Dlužníka by pak po soudech „netahal“ rodič, který má pohledávky, ale sám stát, přesněji úřad práce.
Z pohledu jednotlivce, který se nemůže domoci často vysokých částek, se i 2500 korun měsíčně, které by mohl získat na nové sociální dávce od státu, jeví jako dobré řešení. Z pohledu společnosti přináší ale návrh problémy, nemluvě o dalších 700 milionech, které by musely jít ze státní pokladny. Respektive z daní těch zodpovědných, kteří by se vlastně na závazky neplatiče skládali.
Finanční náročnost ale v tomto případě není to nejhorší. Návrh považuji za škodlivý hlavně proto, jaký signál by vyslal do společnosti. Lidem by ministryně Marksová vlastně vzkázala: osobní zodpovědnost může jít stranou, stát za vás vaše závazky uhradí.
Ten, komu dnes svědomí nedá spát při představě, že by jeho dítě trpělo nouzí kvůli nezaplaceným alimentům, získá klidnější spánek díky pocitu, že se vlastně až tak nic zásadního nestane, protože to expartnerovi někdo „zacáluje“. Z řady dnes třeba problematičtějších, ale stále ještě platičů, se mohou v budoucnu stávat neplatiči.
Vůbec nechci zlehčovat situaci, kdy je jeden z rodičů na děti sám, uvědomuji si, že přináší mnoho obrovských problémů. A když se k tomu navíc přidá neplacení výživného ze strany expartnera, tak je to situace nezáviděníhodná a svízelná.
Musíme se proto zaměřit na rychlejší a efektivnější fungování soudních sporů, ve kterých jde o alimenty. Pokud dnes platí, že dlužník může být soudně stíhán až po třech měsících neplacení alimentů, měli bychom uvažovat o zkrácení této doby. Rodič, který je na všechno sám, potřebuje v tu chvíli pomoc co nejrychleji. Speciální dávka je krátkozraké řešení, daleko účinnější by byly zákony, které by umožnily rychlejší a lepší vymáhání práva.