Všimli jste si, jak se Evropa každým dnem stává stále více a více extrémistickou? Naposledy o tom podala důkaz, když média přinesla zprávu, že na základních školách v belgickém Haagu od letoška přestanou uctívat tradici Černého Petra, který vystupuje po boku svatého Mikuláše jako „černoch“ bavící děti. Proč? Protože to může být vnímáno jako rasově diskriminující připomínka otroctví.
Je to jen jedna část mozaiky skládající obraz toho, jak Evropa ve snaze po maximální politické korektnosti dochází do extrémů, které jako by nesly jediné poselství: „Vzdáme se všeho. Potřeme svou historii. Své tradice. Svou minulost.“ Jako kdyby Západní Evropa někde v zákulisí přijala kapitulaci na obranu vlastních tradic, a jakmile na ni někdo dupne, že něco z její minulosti není zcela korektní, k tomu zaujme postoj, kdy onu kapitolu své historie popře, potře, vytrhne a zničí. Je to v pořádku? Nemyslím si. Jistě, společnost je živý organismus, který se neustále vyvíjí. Musí reagovat na nové podněty, musí odstranit zaběhnuté stereotypy a nešvary vedoucí k nevyváženosti, ať už se týká genderové nebo rasové rovnováhy, ale neměla by to dělat stylem, kdy se jako zajíc lekne každého dupnutí. Navíc v mnoha případech ani nečekáme na nějaké dupnutí a kapitulujeme „preventivně“.
Bude-li se tak dít i nadále bude podle toho za několik desítek let Západní Evropa vypadat. Strhne si základy, na kterých je postavena, a zřítí se. To, co naši předci staletí budovali, bude nenávratně zničeno. Budeme si muset stavět nové základy. Ale budou to základy strachu, jestli jsou dostatečně korektní, jestli se budou líbit všem. Což nebudou nikdy. A tak se za čas, jako všechno, co je chatrné, rozpadnou znovu.
Zvykli jsme si v Evropě všechno řešit smířlivě. Ale ono to tak vždycky nejde. Nejde ustupovat donekonečna. Protože jednoho dne nebude kam ustupovat. Názorům jiných se má naslouchat. Proklamacím je třeba věnovat pozornost. A hlasitým proklamacím je třeba čelit s odvahou, ne se jich lekat a ustupovat bez zvážení všech souvislostí. Ale právě to někteří dělají. Zruší Černého Petra v Belgii, pak zrušíme karetního Černého Petra u nás (pro jistotu), pak vynecháme kapitolu z Kocoura Mikeše (to je ta kauza s nekorektním označením romského obyvatele), čerty (protože jsou černí a srandovní) a… a kde to skončí?!
Nemyslím si ale, že jde jen o otázku týkající se těch „nahoře“, ale o otázku každého z nás. Protože zvláště u nás v Česku jsme ještě nepřivykli tomu, že jsme občanská společnost. Česko samozřejmě nejsou jen jeho aktuální vládci, ale každý z nás. A každý z nás je ochráncem našich národních a kulturních hodnot. Na každém z nás je, jak budeme bránit svou kulturu, své hodnoty, zda podle nich budeme žít, a tím je budeme udržovat při životě, nebo nebudeme, a tím je necháme postupně zaniknout.
Základy společnosti jsou tvořeny stejnými komponenty, jako rodinné základy. Funguje zde pozitivní příklad. Tak, jak se chovají, žijí a jednají rodiče, se chovají, žijí a jednají jejich děti. Tam, kde se pěstuje prostor ctění tradic, historie a jakéhosi mravního kodexu, tam tyto vzácné bylinky rostou.
Pokud poslední týdny dochází ke střetu kultur, je třeba si o to více uvědomit, že je na každém z nás, abychom si základy naší národní identity nenechali rozebrat. Abychom se ve snaze vyhovět a být korektní nestali extrémisty škodícími sami sobě. Protože tak to bohužel vypadá. Stěžujeme si na to, že k nám pronikají cizí vlivy, cizí tradice. Ale pokud máme pocit, že nás jiná kultura válcuje, je to jen důkazem, že si tu svou nedostatečně hájíme. Řečeno slovy Karla Schwarzenbergera: „Není takový problém, že by se tu měly stavět mešity, ale že máme prázdné kostely.“
Haag sice prohlašuje, že se Černého Petra zbavil, ale přitom ho drží ve svých rukách. Otázka je, kdo si ho teď od něj v téhle „hře“ vytáhne.