Vládnoucí koalice jako kdyby byla někdy vedena známým rčením: Z cizího krev neteče. Ministři a ministryně se dnes chlubí takovými návrhy, které mají jeden jediný společný důsledek – budou je platit naše děti.
Návrh ministryně práce Michaely Marksové a ministryně školství Kateřiny Valachové vypadá na první pohled jako snaha konat všeobecné dobro: Všechny děti školou povinné budou mít až do třetí třídy obědy zdarma. Aby měly pravidelnou stravu, což je samozřejmě nesmírně důležité pro jejich vývoj. Ale proč by to najednou měl zaplatit stát? Prý protože existují rodiče, kteří svým dětem školní obědy neplatí. Jistě, nejeden i movitý rodič bude rád, že ušetří pár stovek měsíčně. Ale když si pak spočítáme, že to ročně bude stát státní rozpočet tři miliardy korun, pěkně to nezní.
Měli bychom řešit případy těch několika set rodin, které dětem na obědy nepřispívají, a ne proto, že jim v jídelně nechutná a odmítají tam jíst, ale proto, že nemají dost peněz. Ministryně ale místo konkrétní finanční pomoci, volí plošné řešení. Jak jednoduché. Ale také stejné, jako kdybychom kvůli dvěma dírám znovu asfaltovali celou D1. Jeden oběd vyjde školáka, respektive jeho rodiče, průměrně na 30 korun. Není to snad částka, kterou by měly řešit sociální dávky pro lidi ve finanční nouzi? Systém pomoci lidem v nouzi je u nás už dnes poměrně štědře nastaven a spadá do něj především zajištění základních potřeb. A tím třeba oběd pro školáka bezesporu je.
Kam až se můžeme s tak jednoduchou logikou našich ministrů dostat: Budou-li mít někteří lidé problémy s placením nájemného, odpustíme ho všem? Až nebudou mít někteří lidé na zaplacení elektřiny, zaplatí ji stát za nás všechny? A co kdybychom neplatili vůbec nic? Pak by to měl stát za nás „zatáhnout“? Vždyť on na to přece má!
Jenomže všechno, co dnes stát vytáhne z kasy, tahá vlastně z kapsy dospívající generace. Není to nakonec vlastně tak, že obědy školákům neplatíme ani tak my, jako oni sami? Dalšími a dalšími výdaji se zadlužujeme. A naše děti, až dospějí, budou svými daněmi muset látat díry v rozpočtu státu, které vznikly v dobách, kdy si někdo řekl: Obědy všech dětí jdou na nás! Jenomže stát není hospoda. A z téhle rundy nás všechny může jednou pěkně bolet hlava.
Markéta Adamová, poslankyně TOP 09