Tento měsíc ještě nezaplatím. Možná, když se vydaří, zaplatím příští měsíc, o dítě je přece postaráno, řekl si Jan. Mohu si to dovolit, protože to za mě zaplatí stát, vypočítával. Co Jana k takovýmto myšlenkám přivedlo? Komunistický návrh náhradního výživného a obdobná varianta ministryně Michaely Marksové, tzv. zálohové výživné. Podle posledních čísel dluží rodiče dětem, s nimiž nežijí, 13 miliard korun. Zálohové výživné tento problém neřeší. Spíše naopak jej bude prohlubovat. Je to jen další sociální dávka, která přesouvá odpovědnost z jednotlivce na celou společnost, ale o snižování dluhu na výživném ani neusiluje.
Je tento přístup pro neplatiče motivační? Nemyslím si. Rodiči, který se z důvodu své aktuální situace ocitá před rozhodnutím, jestli dostát svým závazkům vůči vlastním dětem, nebo raději utratit peníze za své potřeby, komunistické a další podobné návrhy usnadňují morální volbu. Obava, že díky tomu nezodpovědných neplatících rodičů jen přibyde, je oprávněná.
13 miliard nechybí ve státní pokladně nebo na účtech firem, tyto peníze chybí dětem, které jsou finančně závislé pouze na svých rodičích. Tento neblahý stav je nutné řešit. Proto TOP 09 navrhuje, aby neplacení soudem stanoveného výživného bylo trestným činem již po dvou měsících.
Mnozí rodiče si stěžují na praxi svých bývalých partnerů, rodičů dítěte, kteří se vyhýbají trestní odpovědnosti velmi snadno – stačí jednou za 4 měsíce poslat pár stovek a prokázat tím „snahu“ dostát svým závazkům. Že děti musí něco jíst, mít střechu nad hlavou a ošacení nejen sporadicky, ale pravidelně, to už je zřejmě nezajímá. Neplatící rodič moc dobře ví, že s touto praxí se může úspěšně vyhýbat trestnímu oznámení a naopak rodič starající se o dítě ví, že i kdyby trestní oznámení podat chtěl, není mu to příliš platné. A tak na většinu neplatičů trestní oznámení ani nikdo nepodá.
Právě proto navrhujeme čtyřměsíční lhůtu zkrátit na dvouměsíční. Neříkáme tím, že každý rodič, který dva měsíce nezaplatí výživné, patří do vězení. Myslíme si ale, že dvouměsíční lhůta by motivovala i méně zodpovědné rodiče k větší solventnosti. Připomínáme, že existují alternativní tresty, které se osvědčují, například odebírání řidičských oprávnění. Trest odnětí svobody je vždy až tou poslední možností, ke které soud přistupuje.
Je absurdní, aby za nezodpovědný přístup jednoho z rodičů nebyl trestán nikdo jiný, než samotné dítě. Dítě si však nevybírá komu se narodí. Rodiče na výběr měli a pokud se pro děti rozhodli, vzali na sebe zodpovědnost, že tou nejvyšší prioritou jsou pro ně jejich děti a vlastní potřeby či potřeby nových partnerů jsou až následující. Ke svému vlastnímu životu také přeci přistupujeme zodpovědně a na uspokojení základních potřeb si tvoříme finanční rezervy. A s minimálně stejnou a možná ještě větší zodpovědností, bychom měli přistupovat k dětem, které jsme přivedli na tento svět.