Ani ne sto dnů po vzniku této vlády jsme přesvědčováni o tom, že je nezbytné významně změnit kurz zahraniční politiky České republiky. A to z pozice země, která je ve světě respektovaná jako jedna z hlasitých obhájkyň dodržování lidských práv jako základního principu svobodné společnosti, na zemi, která je pro své ekonomické zájmy ochotna popřít vlastní historické zkušenosti a utrpení řady svých obyvatel. Proč to vlastně bylo nutné udělat? Neprobíhaly snad hospodářské styky s Čínou doposud na standardní úrovni? Čínského zboží na českém trhu rozhodně není nedostatek, ani naše průmyslové podniky, např. Škoda Auto, nemají výrazné potíže se svými výrobními závody na území Číny. Má jít o podporu čínských investic u nás. Opravdu se dá očekávat, že tyto investice budou tak výrazné, že byl tento krok ministra Zaorálka nevyhnutelný? Snaží se nám snad vláda namluvit, že čínská strana naznačovala či otevřeně žádala o změnu českých postojů směrem k Tibetu? Nic takového se však nedělo.
V souvislosti s hospodářskou spoluprací a lidskými právy se nedávno vyjádřil i prezident Zeman. Jeho názorem je, že na lidská práva nemáme brát zas až takový ohled a obchodovat nehledě na ideologické překážky. Česká republika tak nabírá nový směr, zcela vzdálený tomu, který jsme hrdě zastávali po řadu let od Listopadu. Vzdáváme se významné české ctnosti – obrany lidských práv. Možná se můžeme chlácholit, že se zas až tak mnoho neděje. Ale tyto postupné kroky vedoucí k pomalé, ale jisté destrukci či minimálně nabourání základních hodnot, na kterých stojí naše mladá demokracie, nemohou mít v budoucnu pozitivní dopad na naši společnost jako celek. Nerada bych, abychom byli ve světě vnímáni jako země, která se řídí více heslem „Money talks“ než hrdou obhajobou demokracie a svobody jako základní hodnoty.
Přístup české vlády mi evokuje časté motto některých obhájců minulého režimu (jen pro úplnost připomínám, že se jednalo o režim totalitní): „K čemu nám je svoboda, když řada lidí nemá práci. Tehdy jsme ji měli všichni a žilo se nám lépe.“ Na takové prohlášení by jistě všichni sociální demokraté reagovali negativně a hájili svobodu jako nejdůležitější hodnotu, avšak s tvrzením Zaorálka, že Tibet nás nezajímá, nadšeně souhlasí. A přitom to k sobě nemá zas až tak daleko, nemyslíte?