Aktuální kauza ředitele základní školy, pana Korandy, kterého radní Prahy 8 pro pochybení za uštědření pohlavku žákovi sedmé třídy tak dlouho psychicky drtili, až se rozhodl na svou funkci rezignovat, nutí k zamyšlení. Tento případ víc než kterýkoliv jiný vyžaduje analýzu, pochopení jeho aktérů a následné vyhodnocení s použitím zdravého rozumu. Ale radní Prahy 8 na rozum rezignovali. Jejich chování se dá připodobnit k jednání lékaře, který vám předepíše prášek na potlačení bolesti, aniž by jej zajímalo, co vlastně bolest způsobilo. O takovém lékaři si pomyslíme, že své pacienty odbyl, že není dobrým profesionálem. To samé se nabízí u radních, kteří řeší důsledek, ale úplně přehlédli příčinu.
Jistě, když ředitel školy uštědří facku žákovi, je to profesní pochybení. Ale je to také lidské pochybení, protože i ředitel je v první řadě člověk. A když se na ten případ podíváte s odstupem a s vědomím všech souvislostí, uděláte si závěr velmi jasný.
Chlapec, kterému byl políček uštědřen, byl kázeňsky hůře zvladatelný, o čemž svědčí i to, že měl dvojku z chování. Ředitel, který políček uštědřil, se těší podpoře učitelského sboru i rodičů žáků jeho školu navštěvujících. Dostávalo by se takové podpory člověku, který fackuje děti na potkání, jak se snaží naznačovat radní a někteří opoziční zastupitelé Prahy 8? Opomeňme nyní to, že žák svým chováním narušoval svědomitou práci učitelům i navzdory upozorněním, aby tak nečinil. Pohár trpělivosti ředitele Korandy přetekl teprve ve chvíli, kdy si žák upevňoval svou pozici třídního sígra drzými poznámkami, ve kterých navíc neváhal svému řediteli tykat. Za to si žák vysloužil výchovný políček. Řediteli ujely nervy. Není to naprogramovaný stroj, ale člověk. Člověk, který má právo dělat chyby (bez nich bychom se nakonec neměli z čeho poučit a možnost vyvíjet se), a který si dobře uvědomí, když tu chybu udělá. Proto se žákovi omluvil a omluvil se i jeho rodičům.
Normální by bylo, aby si protistrany v takové situaci podaly ruce se slovy: „Co bylo bylo, začínáme znovu,“ a snažily se neopakovat své chyby, aby ta stejná příčina znovu nepřinesla stejný důsledek. Ale jedna ze stran si nechce podávat ruce. Protože podání ruky znamená uznání chyby. Podání ruky znamená přiznání, že na sobě mám část viny. A vinu, nebo chcete-li chybu, dokážou přiznat jen ti silní. Ti slabší křičí. A těm křičícím ti bez názoru, plní strachu a obav o svá postavení, ustupují.
Když se žák dopustí většího pochybení, dostane napomenutí, pak třídní důtku, pak ředitelskou, pak sníženou známku z chování, a teprve pak se začne řešit razantnější postih typu vyloučení ze školy (což u základní školní docházky není zas až tak jednoduché a de facto je pouze přestoupit z jedné školy na druhou). Ale místo aby podobně stupňovaný „trest“ byl uplatněn i na ředitele, bylo rozhodnuto, že musí padnout exemplární trest. A tak byl ředitel školy, na něhož do té doby nebyla žádná stížnost, postaven za jednorázové pochybení na pranýř veřejného odsouzení a došlo to až k monstr mediální kauze.
Příčina sporu se „zametla pod koberec“, důsledek se řešil na místech nejvyšších, a následky? Na ty nemajitelé zdravého rozumu úplně zapomněli. Protože svým rozhodnutím vyslali do světa pro všechny Horáčky a Pažouty vzkaz tak jednoznačný, že jednoznačnější už ani být nemohl: Můžete si vůči autoritám dovolit úplně všechno, můžete dupat po jejich snaze vzdělávat mladší generace, vysmívat se jim a dohnat je pomalu až k šílenství, napínat jejich trpělivost jako gumu. Protože až ta guma povolí a švihne je přes ruce, bude stačit hlasitě křičet a ono se zase zapomene na příčinu a bude se trestat zase jen ten důsledek. Vždyť odhalit a léčit příčinu je daleko namáhavější, než se zbavit někoho, komu povolily nervy.